Jdi na obsah Jdi na menu
 


Program péče

PROGRAM MENTORINGU A DUCHOVNÍHO DOPROVÁZENÍ PROPUŠTĚNÝCH VĚZŇŮ (DDP)

S OPAKOVANOU TRESTNOU ČINNOSTÍ ZA ÚČELEM SNÍŽENÍ  A PREVENCE RECIDIVY.

 

OBSAH

Úvod

Mentoring a moderace

Spirituální aktivity

Vstup do programu DDP a jeho opuštění

Rizika programu a jejich předcházení

Rozsah programu DDP a jeho omezení

Program zacházení

Program přímého zacházení

Pohnutky k opakované trestné činnosti

Podmíněnost programů a podmíněné propuštění

Diferenciace programů

Některá specifika programů

PDP - provozovatel resocializačních programů

 

ÚVOD

Program DDP je vhodný pro propuštěné vězně (klienty) bez patřičného zázemí a podpory blízkých osob. U klientů se zájem o program DDP, kteří byli po vzájemné domluvě vybráni, se neočekává religiózní postoj v běžném slova smyslu, nýbrž jejich osobní rozhodnutí, to je skutečný zájem a ochota akceptovat morálně nadřazenou autoritu v dokončení resocializačního procesu.

Předpokladem vstupu klienta do programu je zjevná ochota a přání vyhnout se opakování trestné činnosti s pomocí dlouhodobého duchovního doprovázení moderátorem PDP. Moderátor provází klienta průběžně a nikoliv nárazově: věnuje se těm problémům, které klienta nejvíce trápí a to nejen po stránce logistické a materiální, ale především po stránce psychické, morální a duchovní.

Obsahem praktického doprovázení jsou duchovní setkání podle míry osobní angažovanosti klienta a jeho duchovního přesvědčení, čímž se vytváří individuální pastorační program. Tak se mohou osobní setkání posunout k formám modlitebního setkání či dokonce bohoslužebného charakteru (návštěva kostela, modlitebny, poutního místa, společná duchovně-terapeutická setkání, rodinná setkání, formy duchovního sebevzdělávání apod.).

Základem duchovního doprovázení a stanovení individuálního pastoračního programu klienta spočívá v navázání osobního vztahu založeném na vzájemné důvěře a osobním přátelství mezi klientem a moderátorem, obdobou vztahu věřícího a duchovního v náboženské obci. Tento osobní přátelský vztah teprve vytváří předpoklad k včasnému předcházení recividních jevů v životě klienta.

Program zacházení s klientem začíná již osobním seznámením moderátora s klientem ve výkonu trestu na doporučení pracovníka Vězeňské duchovní služby (vězeňský kaplan) nebo Vězeňské duchovní péče, čímž by mělo být zajištěno nezbytné minimum věrohodnosti zájmu klienta o program DDP. Již ve výkonu trestu by měl moderátor navázat natolik důvěryhodný vztah s klientem, aby mohl bez potíží stanovit individuální pastorační program do budoucna.

Zejména by měl moderátor stanovit, nakolik se mu klient jeví duchovně založen a z toho vyvěrající náročnost osobního vedení, nakolik je klient přístupný postupným duchovním sebevzděláváním k přijetí celospolečenských hodnot a nakolik je pevně rozhodnut trestnou činnost neopakovat. To jsou základní kritéria pro stanovení individuálního pastoračního programu, který vychází z požadavků a doporučení základního programu zacházení DDP.

Nejvhodnějšími kandidáty v programu DDP jsou:

  1. mladí, vězeňsky prvotrestaní odsouzení (zpravidla vícesouzení jako mladiství), klienti bez dostatečného rodinného zázemí a vedení, kteří sami po pevnějším morálním a duchovním vedení přirozeně touží, ale po výstupu ho nenalézají;
  2. starší, vězeňsky vícetrestaní odsouzení (recidivisté), klienti bez pevného zázemí a podpory po propuštění, kteří však už měli možnost přehodnotit své dosavadní jednání a dá se po vzájemných osobních pohovorech předpokládat, že změnili své postoje, tj. nechtějí se vracet k formám jednání z minulosti, postrádají však po propuštění pevné morální a duchovní vedení a stojí o pomoc duchovního doprovázení.

Cílem programu není nahradit chybějící zázemí klientů duchovním doprovázením, ale pomoci jim toto zázemí vytvořit, ať už obnovou partnerského vztahu, možností navázání nových kontaktů, založením rodiny  nebo  jinou  formou  ustáleného  způsobu  života,  jako  jeden  ze  základních  prvků  vedoucí  k dovršení resocializačního procesu. K zamezení propadu do původní trestné činnosti totiž nestačí pouhý systém kontrol a probačních setkání, je třeba dosáhnout ustáleného (neproblematického) způsobu života, který by od opakování trestné činnosti odváděl anebo k němu alespoň nesváděl.

Úkolem moderátora je moderovat průběžně život klienta (nikoliv pouhý monitoring), aby se dosáhlo nejen ustáleného způsobu života se standartními činnostmi (výkon zaměstnání, výchova dětí, zaopatření rodiny), ale aby  se vytvořil  duchovní  základ  pro  další osobnostní vývoj klienta směrem  k uvědomění obecně platných hodnot, které jsou zakotveny ve všech obecně přijímaných duchovních náboženských systémech, za předpokladu, že klient je ochoten po duchovní stránce přijmout nadřízenou morální autoritu, kterou nebyl schopen přijmout po občansko-právní stránce.

Je úkolem moderátora vytvořit - kromě přátelských setkání - takové aktivity, které by klientovi umožnily zkušenost jiného způsobu společenského života, než ve kterém vyrůstal nebo kterým byl determinován ve své výchově, zvláště pokud žil v prostředí trestné činnosti. To by mělo napomoci vyrovnání s předchozím způsobem života vymaněním se z vlivů bývalého prostředí bez složitých materiálních přesunů a tudíž napomoci vytvoření nových okolností života vedoucích k dovršení resocializačního procesu zamezením další trestné činnosti.

Program DDP předpokládá tři stupně doprovázení:

  • iniciační fáze (navázání kontaktu ve VTOS prostřednictvím Kaplanské služby a VDP)
  • přechodná fáze (logistická pomoc v zaměstnání, v ubytování a v ustálení civilního života)
  • trvalá fáze (bez časového omezení, rozvinutí všech dostupných aktivit, přičemž je intenzita duchovního doprovázení přímo závislá na zájmu a postoji klienta)

MENTORING A MODERACE

Účelem mentoringu (dále nazýván jen „moderace“) není  suplování  rozhodovacích  schopností klienta,  ale  jeho pokračující  formace  k samostatnému a odpovědnému jednání, zvláště v situacích, ve kterých se projevují jeho negativní vlastnosti a emoce (k čemuž musí klient dojít sám). Zde má moderátor, který je zároveň osobním mentorem, (napomoci) vytvořit dostatečnou sebereflexi ke kritickému zhodnocení vlastního jednání. Jinými slovy, moderátor má nastavit klientovi duchovní zrcadlo na základě jeho víry jak k posouzení osobní situace, tak k jejímu dalšímu zhodnocení ve světle vlastního poznání (zřeknutí se negativních rozhodovacích postojů).

V iniciační fázi takto moderátor působí na klienta během osobních návštěv ve věznici a pokračuje vzájemnou korespondencí doprovázenou zasíláním vhodných publikací. Tuto činnost lze posoudit jako formu sebevzdělávání a proto musí mít podstatný duchovní a morální rozměr, přičemž je úlohou moderátora, aby posoudil jakého druhu, a v jaké míře lze takto na klienta působit a nakolik je klient schopen sám obsah materiálů zhodnotit. Jelikož nic z toho nelze dosáhnout bez vzájemného vztahu důvěry a upřímnosti, měla by být duchovní moderace doprovázena i praktickými skutky (např. formy logistické pomoci: příprava na propuštění, zajištění návštěv rodinných příslušníků, pomoc rodinným příslušníkům ve tvorbě či obnově vztahů, organizace ubytovacích a pracovních příležitostí apod.).

I když narovnání rodinných vztahů či vytvoření sociálního zázemí nemusí být rozhodujícím faktorem např. pro podmíněné propuštění, z hlediska zamezení pokračování trestné činnosti je nanejvýš vhodné a účelné působit tak, aby klient netrpěl syndromem osamocení a vyloučení. Trvalý stupeň doprovázení proto musí směřovat k takovému ustálenému způsobu života, ve kterém by klient nikdy nepostrádal přítele a duchovního rádce obeznámeného s problematikou jeho života, schopného přispět k zamezení případných negativních jevů (nebo alespoň takové jevy odclonit).

Je nutno zamezit situaci, ve které by se klientovy problémy staly neřešitelnými jenom proto, že se nenašel nikdo v jeho okolí, kdo by je s ním řešil. Moderace v programech DDP vyžaduje prezenci ve smyslu nepřetržité možnosti klienta se kdykoliv moderátorovi svěřit a poradit se s ním podle vlastního uvážení a potřeb, byť by se někdy potřeboval pouze rozdělit o radosti či starosti svého života (sdílení). I to umožňuje moderátorovi správně zhodnotit postoje a požadavky klienta a následně pozitivním způsobem ovlivnit jeho konečná rozhodnutí.

Veškeré moderované aktivity závisí na vnitřním postoji klienta a jeho osobních požadavcích. Jedná-li se o religiózní osobu, přizpůsobí se aktivity druhu jeho vyznání. Jelikož je religiozita klienta nedotknutelná, je třeba ji moudře respektovat a přitom citlivě rozvíjet pozitivní jádro vyznání směrem k uvažování klienta o daných pravdách, aby sebepoznáním dospěl k finálnímu (samo)zamezení páchání trestné činnosti (např. křesťansko-židovské Desatero k vyloučení krádeže, vraždy apod.). Jde o to, aby se klient na základě vlastního duchovního sebevzdělávání identifikoval s pravdami ve své víře obsaženými a to změnilo trvalým způsobem jeho osobní i celospolečenské chování, čímž by bylo možné jeho resocializační proces považovat v rozhodujících aspektech za dovršený.

Duchovní moderace má klienta přivést k úvaze nejen o škodlivosti trestného jednání či k uvědomění dopadu takového jednání na případné oběti, ale měla by klienta rovněž dovést k poznání a ztotožnění se s vyššími principy lidského a mezilidského jednání, které lidskou činnost přesahují. Jinými slovy, klient se má vyvarovat škodlivého jednání nejen proto, že to daný zákon zakazuje a penalizuje, ale protože klient nazírá takové jednání jako duchovně a morálně nepřijatelné a vyhne se mu na základě svého vlastního přesvědčení. Moderace v programu DDP má v životě klienta nahradit absenci autority duchovní a morální, která často chyběla od raného dětství, takže v době dospívání nedošlo k náležité intelektuální, sociální, kulturní či společenské formaci odpovědného způsobu života. Vhodná duchovní moderace má vyplnit prázdná místa v životě klienta a posilnit jeho sklon k bezúhonnému jednání.

SPIRITUÁLNÍ AKTIVITY

Duchovní aktivity zahrnují celou škálu možností, kulturními akcemi počínaje až po náboženské bohoslužby, podle přání a možností klienta. Jde výlučně o zprostředkování pozitivních hodnot v daném duchovním směru, které možná klient znal, ale nevnímal jejich podstatu a nevyvozoval z nich pro své jednání žádné důsledky; jinými slovy, neprohluboval praktickým způsobem svou víru, protože jinak by ve světle svého poznání rozuměl negativním dopadům svého jednání a trestné činnosti by se vyvaroval.

Jedná-li se o klienta přesvědčeného, že je věřící muslim, odsouzeného za hospodářskou trestnou činnost, je třeba mu odborně vysvětlit poukazem na příslušná místa v Písmu, kde učení islámu takové jednání zavrhuje a proč. To vyžaduje patřičné religionistické vzdělání moderátora a zpravidla i jistou pastorační praxi, nicméně je to nejjistější a nejpřímější cesta k rozeznání celospolečenských základních hodnot klientem v souladu s obecně platnými normami příslušného duchovního systému.

Stejně je třeba postupovat v případě konfesního křesťana či klienta židovského náboženství, vždy přiměřeně druhu deliktu a konfliktu svědomí, který tento delikt v klientovi jakožto u věřící osoby vyvolává. Přitom je možno vycházet ze skutečnosti, že všechny současné formy vyznání   v Evropě shodně odsuzují jednání rozporné se zákonem (civilní právo) a to ze samé podstaty učení a vyznání státem uznávaných církví a náboženských společností.

Z výše uvedeného vyplývá, že moderace a z ní vycházející duchovní aktivity nemůže rozvíjet každý na základě dobré vůle, ale je třeba určité specializace, ať v oboru psychologie, teologie nebo religionistiky. Kromě toho je třeba umět zacházet s lidmi (v pozitivním slova smyslu), což je obsahem všeobecně praktikované moderní pastorace. Předpokladem je tedy i neustálé sebevzdělávání moderátorů, u kterých se očekává vysokoškolská formace v daném směru.

Samotné duchovní aktivity začínají již za pobytu ve VTOS zasíláním vhodných publikací v rámci osobního programu doprovázení vytvořeného moderátorem specificky pro daného klienta. Plně se však mohou rozvinout až po opuštění VTOS podle možností a požadavků klienta na svobodě, přičemž se mu vyjde vstříc i tehdy, bude-li požadovat širší duchovní společenství (vytvoření „quasi-farnosti“    v daném regionu) stejně věřících lidí s obdobnou zkušeností. V případě vytvoření moderovaného společenství by bylo možné takové zařazení klienta prakticky ihned po jeho propuštění.

Duchovní aktivity za pobytu ve VTOS nemohou nahrazovat činnost vězeňského kaplana či jinou vězeňskou duchovní péči a ani se jí nedotýkají. Moderátor přichází do věznice pouze na návštěvu nebo s vězněným udržuje korespondenci, což je v iniciační fází dostačující. Duchovní aktivita v iniciační fázi by však mohla přispět ke zklidnění pobytu klienta ve věznici, zejména společnou modlitbou, sdílením, komunikací, jakožto i minimální materiální pomocí v oblasti hygieny a základních životních potřeb, logistickou pomocí mimo věznici a vytvořením psychologického zázemí, zejména u opuštěných jedinců.

Duchovní aktivity nejsou v žádném případě povinné, ale dobrovolné. Cílem není jakoukoliv religiozitu klientovi vnucovat, nebo jej "obracet na víru" ale spíše nabídnout možnost ztotožnění s pravidly života, z nějž vychází právní pořádek České republiky i pravidla spolužití obecně.

 

VSTUP DO PROGRAMU A JEHO OPUŠTĚNÍ

Při vstupu klienta do programu DDP je nutno zdůraznit, že program zacházení nepředstavuje celoživotní ustavičnou kontrolu života propuštěných, ale celoživotní ustavičnou dispozici pro jejich potřeby, zejména v psychické a psychologické oblasti formou duchovního vedení a morální podpory. Účast na programu proto musí být od počátku naprosto dobrovolným rozhodnutím bez jakéhokoliv nátlaku či ovlivňování. Jinak duchovní doprovázení fungovat nemůže.

Projeví-li odsouzený zájem o program DDP v době trvání výkonu trestu a je-li doporučen příslušným vězeňským kaplanem, dojde k prvnímu nezávaznému setkání pro osobní posouzení žádosti klienta moderátorem. Je-li výsledek pozitivní, provede se písemný zápis o vstupu a zařazení klienta, čímž může začít iniciační fáze programu. Ta může trvat rozličnou dobu (někdy i celé roky) přiměřeně délce trestu.

Po výstupu klienta z VTOS popřípadě po jeho podmíněném propuštění počíná druhá fáze programu, přechodná, která by neměla trvat dlouho (logistická pomoc v zaměstnání, v ubytování a v ustálení civilního života), je však směrodatná pro další rozhodování klienta, protože je možné, že někteří jedinci od programu ustoupí a půjdou dále svou vlastní cestou. Pokud je však zřejmé, že klient o program DDP opravdu stojí, lze přejít do trvalé fáze doprovázení bez časového omezení rozvinutím všech dostupných aktivit, přičemž je intenzita duchovního doprovázení přímo závislá na zájmu a postoji klienta.

Ze samé podstaty moderování života klientů a dosažitelných cílů programu vyplývá celková časová náročnost práce a působení PDP, zvláště v ověřování samotné úspěšnosti programů, neboť u každého klienta je nutno uvažovat v rozmezí pěti až deseti let. Na druhé straně, z hlediska společenské účelnosti je podstatný fakt, že se propuštění klienti do vězení již nebudou vracet, což jako rozhodující měřítko úspěšnosti zaregistruje každá kmenová věznice.

Má-li vedení klientského centra zato, že se určitý klient dlouhodobě nehodlá účastnit programu DDP buď trvalou absencí či vlastním (i verbálním) prohlášením, učiní se o této skutečnosti písemný zápis. Program se dá v takovém případě považovat za ukončený a to bez ohledu na to, zda skutečně došlo u klienta k dovršení jeho resocializačního procesu či ne.

 

RIZIKA PROGRAMU A JEJICH PŘEDCHÁZENÍ

Nikdy se nedá vyloučit zneužití moderace v iniciační či přechodné fázi za účelem osobního obohacení či vyřešení materiálních těžkostí ve věznici či v civilním životě, bez  dalšího hlubšího  zájmu o  aktivity v programu DDP. K tomu je nutno říci, že samotná charitativní nebo logistická pomoc bez věcného dopadu na resocializační proces klienta ještě sama o sobě nepředstavuje negativní jev, ale je formou sociální pomoci potřebným, i když je další osobnostní vývoj jedince zřejmě nereálný.

Ve všech případech je nutno zachovat za předpokladu delšího časového údobí maximální trpělivost a vytrvalost při jednání s odsouzenými či propuštěnými klienty bez direktivního přístupu, má-li se mezi moderátorem a klientem zachovat vztah důvěry, zejména ze strany klienta vůči moderátorovi. Klient se vždy pohybuje v pozici potřebného, což může vnímat jako poškozování své lidské důstojnosti (stydí se za svou pozici), což někdy u sociálně slabých může vést k iracionálním reakcím (pomluvy, nactiutrhání, obviňování ze zneužití jejich pozice apod.). Z výše uvedeného vyplývá vhodnost nasazení žen v moderátorské pozici ke klientkám ve věznicích pro ženy.

Je úkolem moderátora, aby při návštěvách ve věznici, v osobním jednání s klientem či ve vzájemné korespondenci, správně odhadl úmysly odsouzeného, což nezřídka vyžaduje určitou praxi, zkušenost s lidmi vychovanými nezřídka na pokraji společnosti, nevyjímaje prostředí trestné činnosti, čili aby si osvojil určitý psychologicko-obezřetný postoj bez negativních předsudků vůči konkrétnímu klientovi, ale s vědomím rizikovosti sociálně-charitativního působení v tomto prostředí. Zjistí-li u klienta převládající negativní motivy, nelze klienta okamžitě a jednostranně odmítnout, ale je nutno využít daného prostoru ke změně smýšlení a vnitřních postojů.

Změna smýšlení a dosažení upřímnosti v jednání a ve vztahu s klientem obecně je prvořadým úkolem iniciační fáze zacházení s klientem, a bez stabilizace tohoto vnitřního vztahu nemá smysl postupovat do další fáze programu. Pro úspěšnost a dovršení celého resocializačního procesu je tedy iniciační fáze programu stejně důležitá jako jeho ostatní části, přičemž se musí postupovat od jednoho k druhému bez možnosti přeskoku.

Až v poslední trvalé fázi (v počtu několika let) lze vyloučit jakékoliv prvky účelového přetvařování nebo cílené afektovanosti s druhotnými cíli, protože v tomto stadiu by takové chování bylo bezpředmětné, zatímco v iniciační fázi může mít určitou logiku v uvažování fyzicky a duševně strádajícího jedince. Právě proto je třeba nepromarnit aktivitu odsouzeného (i přes možné druhotné pohnutky), ale využít této možnosti k pozitivnímu ovlivnění klienta směrem ke změně jeho smýšlení a jednání, což je vlastním účelem prvotní moderace.

 

ROZSAH PROGRAMU A JEHO OMEZENÍ

Rozsah působnosti programu a jeho užití je omezeno třemi danými aspekty: geografickým rozvržením, časovou náročností a počtem schopných moderátorů.

Geografické rozvržení: je vymezeno velikostí regionu, ve kterém jsou moderátoři klientského centra objektivně schopni operovat neustálým dojížděním jak do věznic, tak do rodin klientů. Uvažujeme-li pravidelnou návštěvnost na osobní úrovni jednou či dvakrát do měsíce, nepočítaje v to výjimečná setkání daná vnějšími okolnostmi, nemůže pověřený člen PDP moderovat více jak třicet až čtyřicet ustálených klientů s jejich rodinami nepočítaje v to rozdělané případy ve výkonu trestu, kde jsou návštěvy klientů nepostradatelnou součástí programu v psychologické a sociální rovině.

Přijme-li klientské centrum ročně 3 - 4 nové klienty z jedné jediné věznice, pak se počet klientů na jednoho moderátora naplní do deseti let. Počítá-li program s 40% úspěšností, pak lze toto pracovní vytížení považovat za reálné, je ho však třeba ověřit a přizpůsobit v každém regionu místním specifikám (ve zkušebním projektu regionu východních Čech se počítá se šesti věznicemi). Pokud se naplní pozitivní předpokládané poznatky, pak by se regionální klientské centrum do budoucna neobešlo bez méně než pěti plně vytížených moderátorů.

Časová náročnost: je nelimitovaná, neboť předpokládá nepřetržitou dispozici k potřebám klientů, které mohou být z časového hlediska nečekané a vyžadovat okamžité nasazení. V tom je dána náročnost sociální péče PDP, která vyžaduje zvláštní přístup a motivaci občanů zapojených do těchto činností. Nemůže je dělat každý z pouhého idealismu ani pro osobní ohodnocení, i když by měla být tato aktivita přiměřeně ohodnocena ve služebně-zaměstnaneckém vztahu. Každý občan angažovaný v sociálních službách PDP si proto musí zhodnotit případný dopad na svůj život.

Z výše uvedeného vyplývají mimořádné požadavky na celkovou osobnost moderátora po stránce intelektuální, psychické, duchovní, morální i fyzické. Z pohledu požadavků programu DDP jsou nejžádanějšími adepty na pozici moderátora duchovní uznávaných společenství v České republice s delší pastorační praxí a životními zkušenostmi. Navíc musí být obeznámeni se životem klientů v době výkonu trestu a se současným systémem VTOS, stejně jako s problematikou života propuštěných.

Omezení programu DDP ze strany klientů je dáno samotným osobnostním přístupem jednotlivců, protože program pouze reaguje na možnosti osobnostního rozvoje každého klienta zvlášť, podle charakterových, intelektuálních, morálních a duchovních specifik. Podle toho moderátor stanoví individuální pastorační program a následně odvíjí celkový program zacházení s klientem.

 

PROGRAM ZACHÁZENÍ

Program zacházení (osobnostní přístup podle charakterových, intelektuálních, kulturních a etnických charakteristik) nelze zaměňovat s individuálním pastoračním programem (rozvíjení duchovních aktivit, pastorační doprovázení rodin, různé formy morálně-duchovního sebevzdělávání apod.). Vzhledem     k rozmanitosti lidských typů, vzorců chování a výchovy, rozličnosti trestných činů, osobního temperamentu a osobních návyků, je zapotřebí určité kategorizace v přístupu k jednotlivým klientům.

Co jeden klient považuje za zdvořilé a vstřícné chování, může vnímat jiný klient jako podezřelé jednání, které vyhodnocuje na základě jiného hodnostního žebříčku, kterému je nutno se v takovém případě přizpůsobit, aby vůbec byla vzájemná komunikace mezi moderátorem a klientem možná. Je zde nutno rovněž přihlédnout k výkyvům na úrovni IQ, především však k predispozicím daným výchozím prostředím klienta. Žádná verbální komunikace nesmí být vnímána jako urážlivá; je třeba vycházet z celkového kontextu života klienta, i když taková komunikace může být někdy velmi složitá.

Nebude zcela od věci, pokud si moderátor osvojí základní komunikaci určité skupiny lidí nebo znalost mluvené řeči národnostních minorit. Cílem je dosažení klidové komunikační hladiny, bez které další rozvíjení cílů programů nemá smysl, neboť duchovní doprovázení je vzájemnou pozitivní komunikací podmíněno.

Moderátor by se neměl cítit odstrašen reakcemi, jež nejsou typické pro většinovou společnost v ČR, zejména jedná-li se o klienty, kteří se do země v první nebo druhé generaci přistěhovali. Je třeba si uvědomit, že se vždy jedná o jednání podle určitého společenského vzorce; cílem aktivit PDP je překonat případné negativní jevy a rozpory tohoto společenského nastavení převážně v duchovní rovině klientů, která zůstává v civilní společnosti zpravidla latentní a nevyužitá.

PROGRAM PŘÍMÉHO ZACHÁZENÍ

Stanovil-li moderátor (úspěšně) individuální pastorační program ve zvolené kategorii zacházení, dá se mluvit o přímém programu zacházení (konečný produkt), který je výjimečný tím, že se nezabývá pouze dílčími aspekty v problematické sociální oblasti klienta, ale jeho celkovým životem, v rámci vztahového komplexu závislostí, které jeho život určují, v zájmu programu DDP pozitivním způsobem. V tomto komplexu vybraných a žádoucích cílů moderace klienta směřuje zvláště k vytvoření nosného a stabilního partnerského vztahu, k tvorbě ustáleného rodinného zázemí, k posílení přirozeného rodičovského faktoru a konečně k hlubší konverzi smýšlení pomocí duchovního sebevzdělávání.

Vytvoření partnerského vztahu: v perspektivě programu DDP se jeví jako základní předpoklad k omezení osamocení klienta vytvoření trvalého (celoživotního) svazku. Náležitou péči je proto třeba věnovat obnově vztahů, které se rozpadly a není-li to možné, vytvoření vztahů nových. Pokud by byl požadavek klienta na seznámení s partnerkou (a naopak) s obdobnou životní zkušeností, lze využít kontakty na seznámení v rozsahu obou typů vězení. Ačkoliv se v takovém případě může jednat o akumulaci stejných rizikových skutečností, vlivem společné moderace mohou být u obou klientů překonány zároveň.

Tvorba rodinného zázemí: pokud trvá partnerský vztah odsouzeného i přes odloučení ve VTOS a partner(ka) má zájem na pokračování vztahu či na jeho obnově, je třeba této skutečnosti využít, neboť obzvláště ženy/manželky jsou zásadně proti páchání trestné činnosti partnera a i když je trestná činnost motivována materiální situací rodiny, partner(ka) o ní často není informován(a). V optimálním případě lze spoléhat na spolupráci ženy/manželky/přítelkyně při tvorbě rodinného zázemí (společný vliv na partnera, aby vnímal trestnou činnost jako ohrožení životní stability).

Rodičovský faktor: mnoho mužů páchá trestnou činnost i přesto, že jsou otcové svých dětí, protože nesdílejí rodinný život v potřebné míře (postrádají základní podvědomí o tom, že penalizace trestné činnosti dopadá  trvalým  a  nevratným  způsobem  především  na  děti),  ačkoliv  právě  citový  vztah k vlastním dětem může být nejsilnějším motivem k zamezení recidivního jednání. Proto se program DDP zaměřuje na oblast celé rodiny a nikoliv pouze na osobu klienta jako jednotlivce. Program považuje stabilitu vztahů uvnitř rodiny za úhelný kámen zamezení recidivy klienta.

Konverze smýšlení: řada pachatelů opakované trestné činnosti nemá prohloubené vědomí o škodlivosti (popřípadě důsledcích) svého jednání (např. dopad na poškozené oběti). I když v současnosti probíhají už ve VTOS programy na prohloubení chybějící empatie vůči obětem trestných činů či na uvědomění škodlivosti trestného jednání, bez hlubší konverze celkového smýšlení odsouzených nelze počítat se změnou navyklého jednání. Program DDP vychází z toho, co klient sám nazírá jako dobré a špatné a morálně-duchovním sebevzděláváním směruje klienta k tvorbě citlivějšího svědomí, pokud možno i na základě duchovního přesvědčení, které klient vyznává.

Pokud se jedná o věřícího klienta (na jakékoliv úrovni), lze vycházet ze zkušenosti, že nemůže sám od sebe páchat skutky vnitřně rozporné s jeho přesvědčením, může však k nim být nucen okolnostmi. Aktivita PDP by takovému klientovi měla napomoci vymanit se z okolností, které ho vedou k jednání rozpornému s jeho vnitřním přesvědčením a posunout jeho rozhodovací schopnosti na vyšší úroveň analyticky uvažujícího jedince (v tomto případě i na úrovni modlitby, hlubšího rozvažování s vyšším morálním nárokem v nadpřirozené rovině), přičemž nezanedbatelnou úlohu by v tomto procesu měla sehrát osobnost moderátora jako chybějící autority v složitých morálních otázkách života klienta.

 

POHNUTKY K TRESTNÉ ČINNOSTI A JEJICH PŘEDCHÁZENÍ

Pohnutky k opakované trestné činnosti jsou rozmanitého druhu; v České republice se jedná ponejvíce o klasické krádeže a loupeže, podvody a zpronevěry v hospodářské rovině nebo o násilnou činnost mající kořen v psychopatických strukturách osobnosti pachatelů, oba směry se pak prolínají s drogovou problematikou. Většina pachatelů jsou muži, u kterých se často jedná o udržení dominantního postavení (udržení životního standartu nebo navyklého způsobu života ve společenství nebo v rodině).

PDP neřeší složitou drogou problematiku současné doby, resp. rozšířenou drogou závislost (zde jsou činné jiné sociální organizace) a to přesto, že některé náboženské organizace v tomto směru zaznamenaly pozoruhodných výsledků; panuje však obava, že zde závislost nahrazuje závislost jiného druhu bez rozvinutí duchovní autonomie jedinců.

V případě uplatnění programu DDP je třeba mít na paměti, že úkolem moderace klientů je rozvinutí autonomního uvažování jedinců k hlubšímu a odpovědnějšímu způsobu jednání, kdy jejich duchovní založení (popřípadě náboženská víra) vystupuje jako podpůrný prvek dalšího rozvoje osobnosti (to je posílení charakteru v rozhodování mezi dobrem a zlem), kde toho občanská společnost již evidentně není schopna (přičemž svobodná vůle klientů zůstává nedotčena a zachována).

Předcházení trestné činnosti v programu DDP spočívá v přehledu úmyslů a způsobů uvažování klienta, přičemž klient nesmí ztrácet důvěru ke svému moderátorovi. Tato důvěra musí mít reálný podklad. Moderátor nemůže stát ve službách policie, nezastává funkci kurátora, není soudcem ani justici nesupluje, zároveň však nikdy nesmí splynout s kriminálním prostředím, i když se v něm pohybuje. PDP nevede žádnou válku s klientem, ale bojuje proti příčinám jeho případné trestné činnosti.

V jednání s klientem by moderátor neměl vycházet striktně ze soudního spisu nebo jeho znalosti, protože takový obsah je mnohdy zkreslen optikou vyšetřovatelů, kteří při obvinění klienta vycházejí   z jiných pohnutek a cílů; jejich podání profilu klienta proto nemusí zcela odpovídat skutečnosti. Navíc pracuje moderátor s klientem v intencích budoucnosti a nikoliv minulosti. K odstranění pohnutek a příčin opakované trestné činnosti slouží celkový program DDP uplatňovaný v maximální možné šíři a hloubce konkrétní práce s klientem (čím intenzivnější spolupráce je, tím existuje větší pravděpo- dobnost předcházení a zamezení trestné činnosti).

PODMÍNĚNOST PROGRAMŮ A PODMÍNĚNÉ PROPUŠTĚNÍ (S PODPOROU PDP)

Do programu DDP nemůže být přijat automaticky každý žadatel jen proto, že o tuto sociální službu požádá, ale jen ten a po té, co odpovědný moderátor nabyde přesvědčení, že jsou u projednávaného klienta dány předpoklady k plnění příslušných programů PDP. Nikdo nemá právo na přijetí do programů PDP; jedná se o nadstandartní možnost a službu poskytovanou bez nároku na jakoukoliv protislužbu.

Je  třeba vyloučit jakékoliv zneužití programu pro  účely, které se neshodují s jeho  cílem. Vzhledem   k možnosti příslibu podpory pro případné projednávání podmíněného propuštění z VTOS je třeba zamezit účelovému zneužití pouze pro potřeby dosažení výstupu bez vážnějšího zájmu o dokončení resocializačního procesu spočívajícího v konverzi smýšlení a jednání propuštěného na svobodě.

Samotný  program  DDP  zvyšuje  pravděpodobnost  řádného  vedení  života  po  občanské  stránce    v budoucnosti, nemůže však ovlivnit (během projednávání PP) vyhodnocení zpětných efektů minulé trestné činnosti soudem. PDP může toliko poskytnout záruku podpořenou účastí klienta na programu DDP v jeho iniciační fázi a příslib vedení klienta na svobodě k zamezení páchání další trestné činnosti.

Pro úspěšnost dovršení resocializačního procesu zamezením páchání další trestné činnosti vnitřní konverzí smýšlení a jednání klienta je případné podmíněné propuštění z VTOS na svobodu vítáno, neboť zbavuje propuštěného falešného pocitu svobody (že je nyní možné dělat cokoliv v kontrastu se situací ve VTOS) a připomíná klientovi riziko další penalizace v případě opakování trestné činnosti. Proto je v prvořadém zájmu PDP, aby bylo dosaženo podmíněného propuštění i u těch vícetrestaných odsouzených, kteří již v minulosti podmíněně propuštěni byli, ale této společenské šance nevyužili očekávaným způsobem.

Je vhodné zdůraznit, že další podmíněné propuštění vícetrestaného (kterému tato milost již v minulosti projevena byla) v programu DDP je zcela novou skutečností a okolností, která si zasluhuje zvážení zopakování zmíněného institutu soudem, a to vzhledem ke zvýšení úspěšnosti resocializace spojené   s podmíněným  propuštěním  odsouzeného  na  svobodu  (v případě,  že  soud  přijme  záruku  PDP    k dovršení nápravy odsouzeného na svobodě). To je také vlastním smyslem sociální činnosti PDP.

Podmíněnost programů PDP je dána samou osobou klienta, to je jeho schopností a ochotou přijmout kritickou skutečnost svého recidivního jednání jako negativního jevu vůči svému okolí a společnosti (v osobním nebo komunitním životě). Zvláště u (proklamačně) věřícího člověka nejde o vnější známky konfesního vyznání, ale ochotu toto deklarované vyznání pozitivním způsobem rozvíjet. Důležitá není skladba duchovního poznání, ale vnitřní touha klienta po pravdě a jejím naplnění.

DIFERENCIACE PROGRAMŮ

Skladba klientů, kteří přicházejí do úvahy v programech PDP, se dá rozdělit do několika základních skupin, ve kterých lze dedukovat totožné vzorce chování: dvě skupiny mladistvých delikventů (zde rozuměno od 18ti do 29ti let), dvě skupiny starších recidivistů (od 30ti let výše) a vyloučená sociální skupina.

Mladiství delikventi, jejichž chování souvisí s nedostatečnou nebo zcela absentní výchovou. Opakujícím jevem je zde nedostatečné či nestabilní rodičovské zázemí, zavádějící edukace směřující k antispo- lečenským postojům a pozbytí kontrolních rodičovských mechanismů. Moderátor v tomto případě zaujímá pozici duchovního otce nezřídka suplujícího rodičovskou autoritu. Pokud je moderátor v této roli mladistvým delikventem přijat nebo dokonce vyžadován, může být program DDP dlouhodobě úspěšný.

Mladiství delikventi, jejichž trestná činnost byla druhořadým (doprovázejícím) jevem jiného neřeše- ného konkrétního problému  (například  loupeže chlapců  či  prostituce dívek  za  účelem  prostředků k nákupu omamných látek, na nichž byli závislí), který by měl určitý program zachytit v jeho kořenech, dle předpokladu, že pokud se podaří rozřešit prvotní problém, dá se počítat s řešením sekundárního problému.

Recidivisté bez trvalého partnerského vztahu, kteří již upřímně nechtějí opakovat trestnou činnost, touží po novém zázemí, ale sami nejsou schopni toto zázemí vybudovat a bez cizí pomoci se vyvarovat opakování trestné činnosti. Je-li jejich snaha trvalého rázu a touha upřímná, může program DDP doplnit mezery v jejich životě a poskytnout chybějící sociální podporu.

Recidivisté v trvalém partnerském vztahu či sociální skupině (komunitě) páchající trestnou činnost cíleně (profesionálně) k zajištění standartu svého života. Zde je nutná konverze smýšlení, jejímž iniciátorem v programu DDP může být konverze duchovní, pokud se opravdu jedná o osobní rozhod- nutí klienta skoncovat se starým způsobem života. V tomto úmyslu ho může program DDP pouze podpořit a dlouhodobě provázet.

Vyloučená sociální skupina, zpravidla na úrovni bezdomovectví bez jakéhokoliv osobního rodinného zázemí, páchající trestnou činnost k zajištění životních potřeb (nezřídka jim vyhovuje materiální zajištění věznice - teplá voda, pravidelná strava, osobní lůžko, zdravotní péče apod.), s nimiž sociální úřady a soudy ztratili trpělivost, zejména pro časté krádeže a osobní nespolehlivost. Zde by PDP mohla v dlouhodobém horizontu dohlédnout na řádné vedení života využitím jiných k tomu účelu zřízených charitativních a sociálních zařízení (logistická podpora a osobní angažovanost, duchovní doprovázení).

Pro potřeby programu DDP by se dala využít i širší typologie, je však třeba mít na zřeteli, že PDP je zapsaným spolkem občanů s charitativně-sociálním zaměřením, nikoli státní institucí k řešení plošných problematických jevů obyvatelstva. Navíc se ve věznicích v České republice v současnosti překrývá drogová, sociální a etnická problematika s problematikou čistě kriminální, kde PDP svými programy a cílenou snahou může pouze doplňovat chybějící články ve společensko-kulturně-sociálním řetězci po propuštění odsouzených na svobodu.

NĚKTERÁ SPECIFIKA PROGRAMŮ

Trestná činnost je většinově páchána muži (organizovaná zločinnost), proto je tvorba sociálních a duchovních programů určena pro tuto skupinu. Ženy organizovaný zločin nevytvářejí, kriminalita nabývá rysů osobního charakteru, pokud nejsou členkami určité determinované komunity. Forma ženské kriminality byla tradičně vnímána v rovině prostituce, avšak v době rozšířené drogové závislosti se rozdíly v páchání trestné činnosti mezi odlišnými pohlavími stírají. Nicméně má žena v životě odlišné potřeby a pohnutky než muž, čemuž je i nutno přizpůsobit program přímého zacházení: žena daleko silněji tíhne k tvorbě rodinného zázemí a péče o děti je osobní záležitostí. Moderace zde jednoznačně směřuje k obnově či vytvoření partnerského vztahu, zpětného získání odebraných dětí apod.

Řada recidivistů vykazuje klasické prvky poruchy osobnosti, často propojené se závislostí na alkoholu či drogách (popřípadě obojí). Zcela evidentní je v takovém případě potřeba speciální léčby, která však z různých důvodů neprobíhá ani ve výkonu trestu, kde by jinak byla velmi žádoucí (ačkoliv jsou na tuto problematiku některá zařízení vězeňského typu uzpůsobena). Program DDP napomáhá   k vedení řádného života, nenahrazuje však léčbu. Programy PDP jsou v takovém případě použitelné pouze tehdy, chce-li se klient na svobodě léčit sám a má zájem na udržitelnosti beztrestného stavu. Jelikož společnost tradičně inklinuje k trvalému odclonění takových případů udílením vysokých trestů ve VTOS, má klient pouze dvě možnosti: buďto se bude snažit v rámci DDP o osobní relevantní léčbu a využije duchovní doprovázení k relativně bezproblematickému vedení života - nebo stráví většinu života ve vězení.

Páchání trestné činnosti mladistvými stejně jako projevy jejich chování ve VTOS postrádá brzdící mechanismy starších (životem zkušených) lidí. De facto se jedná o skupinu nejvíce ohroženou, ale také nejméně zvladatelnou (a to i odbornými vychovateli), pokud nemá dojít k nasazení represivních opatření,  která však v moderní  společnosti  nejsou přípustná  ani  vhodná  (nic neřeší).  Velkou  roli   v trestné činnosti sehrává mladická nerozvážnost (nevědomost dopadu takového chování), neschopnost představy forem penalizace, čímž selhávají výstražné modely společnosti (hrozba pobytu ve vězení), paradoxně nemožnost prevence motivů, neboť mladiství často páchají bez rozmyslu a jasného motivu (odpadá plánování) a v neposlední řadě skutečnost, že nelze zamezit ovlivňování negativním spektrem společnosti (násilí v médiích, propagace volných a nestabilních sexuálních vztahů) stejně jako nesrozumitelnost politicky a společensky korektních modelů chování. Z výše uvedeného vyplývá nutnost vytvoření takových programů přímého zacházení, které by oslovovaly stránky osobnosti mladistvých do té doby nedotčené, kupříkladu snahu o život s duchovními hodno- tami. Přitom je třeba odlišit osobní charakter mladistvého klienta od samotné trestné činnosti. Při vší snaze je třeba mít na paměti, že programy PDP v takových případech vyplňují mezery v životě mladistvého vzniklé jednáním společnosti, která ve své podstatě zůstává stále stejná. Program DDP má proto v první řadě přispět k maturaci mladistvého s možností, že trestná činnost v takovém případě ustane souběžně s výchovným postupem.

PROVOZOVATEL RESOCIALIZAČNÍCH PROGRAMŮ

Postpenitenciární duchovní péče je provozovatelem sociálních programů k dokončení resocializace propuštěných z VTOS. Ve svém působení si tato sociálně-charitativní společnost vytkla za cíl doplnit chybějící články ve společensko-sociálním řetězci osobním působením na klienty z řad propuštěných, kteří o tuto pomoc sami stojí. Podstatou působení je vedle společensko-právního řádu snaha využít i prvky chování v řádu duchovním a přirozeně morálním a tím vyvolat vnitřní konverzi smýšlení klientů, aby trestnou činnost neopakovali nejen z obavy před společenskou penalizací, ale i tím, že škodlivost takového jednání nahlédnou do té míry, že se s ním už nedokážou ztotožnit.

Z výše uvedeného vyplývá, že PDP není správcem ubytoven a nocleháren charitativního typu, neza- městnává sociálně slabé ani neošetřuje nemocné; tyto činnosti zajišťují jiné společnosti charitativního zaměření.